
Tahle si tetu pamatuji - s úsměvem, vždycky rozjásanou a veselou... a takovou si ji chci i uchovat. Dnes byl pohřeb. Nechala jsem staršího u kamarádky a mladšího jsem si vzala s sebou (je ještě pídě v kočárku, tak jsem věřila, že to půjde). Bylo to... smutné, slzy mi tekly proudem a uvědomila jsem si, že jsem svou tetu vlastně viděla naposledy na babiččině pohřbu... a to jsou 4 roky... vůbec mi nepřišlo, že je to tak hrozně dlouho, že vlastně viděla moje kluky jen na fotkách...
V obřadní síni jsme měla skutečně problém poznat, kdo patří k příbuzným a kdo ne... když se sjede širší rodina, je to vždycky stejné - usmíváte se, posloucháte, jak jste strááášně vyrostli a vůbec netušíte, kdo ta bodrá teta vlastně je... aby nakonec vyšlo najevo, že to je sestřenice tetiného bratrance, která vás viděla naposledy před 25 lety... nu což, zvládla jsem to... mimoto jsem tam ještě budila pohoršené pohledy, neboť miminko naprosto odmítlo akceptovat, že se jaksi jedná o smuteční obřad a chtělo bušit do dřevěného obložení, ehm... naštěstí se mi podařilo ho normálně uhoupat a koncem obřadu usnulo!
Budeš mi chybět, teto Álo, bude mi chybět tvůj smích, tvoje praktičnost, tvůj přístup k životu, tvoje nebraní si servítek i tvoje "mluv, nebo ser písmenka".