Dva dny, jedna noc, jedno auto, jeden hotel a dva lidé... Vídeň! Město zaslíbené, krásné, opravované, nohy uchozené, pusy ukecané, břicho nacpané a hlavy vyčištěné... Krása, krása, krása, nemám jiných slov... spíš hodně otázek "proč to nejde i u nás"...
Bez dětí to bylo najednou jiné, tišší, neroztěkané, příjemně sobecké a neuvěřitelně pohodové. Je dobré zjistit, že nás stále pojí i něco jiného, než jenom děti, je dobré vypadnout ze stereotypu všedních dní, je skvělé věnovat veškerý čas jeden druhému, mluvit spolu i mlčet, jen tak chodit za ruku i sedět v parku, jít na večeři do restaurace, ale i dát si jen tak něco na zub...
Složil jsi báseň,
pro mě a pro sebe,
učíš se létat,
někam až do nebe
kolik je mraků
a kolik hvězd,
kolik je srdcí,
jak hlavy plést.
Složil jsi báseň,
pro mě a pro sebe,
už křídla máš,
zapomeň na nebe,
v náručí slunce,
v náručí hvězd,
nenajdeš srdce,
nenajdeš cest.
Složil jsi báseň
pro mě a pro sebe,
křídla tvá hoří,
letěls až do nebe,
padáš teď z oblohy,
jak hvězdný prach,
padáš mi do srdce,
už nemám strach.
Složil jsi báseň
pro mě a pro sebe,
křídla už nemáš,
díváš se na nebe,
na mraky, na slunce,
na hvězdný třpyt,
ležíš a spíš,
máš v duši klid.
